Goethova kašna patří k výrazným ašským pamětihodnostem. Jak se jistě správně říká, je jedinou sochou, která znázorňuje knížete básníků coby přírodovědce, konkrétně mineraloga třímajícího v ruce nerost a zírajícího na něj. I když se mi moc líbila historka, že jde o zdejší egeran (vesuvian), na který Goethe dokonce složil báseň, byl jsem moudřejšími poučen, že egeran vypadá zcela jinak. A to, co Goethe třímá, je krystal křemene. I Goethova kašna stojí za pozornou prohlídku. Navíc se díky unikátní aplikaci „time trip“ právě tady můžeme vrátit do Goethových časů.

  Jak nás poučuje ašská historička Jana Kočišová autorem kašny s Goethovou sochou byl akademický sochař Johanness Watzal, který se narodil 22. února 1887 v Chebu. Jeho rodiče Hedwiga a pekařský mistr Wolfgang však pocházeli z Aše. Kromě Goethovy kašny vytvořil pro Aš reliéf na pomníku Gustava Geipela (originál se nedochoval).

a bustu Carla Tinse, starosty Aše v letech 1928-1934. 

Tak jako v jiných českých pohraničních městech s německou většinou ani v Aši nemohli zůstat s připomínkou Goethových návštěv pozadu. Tolik oblíbené sochy germanizátora Čech Josefa II. zakazoval protihabsburský zákon, ale proti Goethovi, jak vidno, nikdo nic neměl. Ašští turneři původně chtěli připomínku Goethových návštěv umístit na vrch Háj, do okolí Bismarckovy rozhledny. Vedení města však doporučilo k tomuto účelu přebudovat starou kašnu na tehdejším Tržním (něm. Marktplatz), dnes Goethově náměstí. Z několika zaslaných návrhů byl vybrán odbornou komisí ten Watzelův.

Kromě Goethovy sochy v nadživotní velikosti (2,2 m) jsou součástí kašny i čtyři plakety. Tři zachycují náměty z Goethových děl: Utrpení mladého Werthera,

Faust,

Hermann a Dorothea.

Čtvrtá plaketa, se znakem města Aše, zachycuje letopočty, které odpovídají Goethovým návštěvám Aše.

Stavba Goethovy kašny byla dobře zajištěna nejen díky prostředkům z veřejné sbírky, ale i díky velkorysé závěti ašského velkotovárníka a dobrodince Gustava Geipela. Slavnostní odhalení kašny proběhlo v den Goethových narozenin, tedy 28. srpna 1932.    

  Upřímně se přiznám, že z Goetha jsem kromě jistých specializovaných studií četl pouze úryvky z Fausta. Utrpení mladého Werthera znám ze školní četby a zřejmě už ho číst nebudu. Vzhledem k blízkému Bad Elsteru, kde se děj tohoto básnického díla odehrává, tedy jisté regionalitě, mě zaujal Hermann s Dorotheou.

Idylická poéma se odehrává na sklonku 18. století v době francouzské okupace Falce. Hermann je synem bohatého hostinského, který pomáhá uprchlíkům. Při návštěvě utečeneckého tábora se setkává s mladou ctnostnou, ale chudou služkou Dorotheou. I přes propastný sociální rozdíl se mezi nimi rozpoutá láska na první pohled, která ovšem, než dojde svému naplnění, musí překonat nejednu překážku. Goethe nazval každou z devíti kapitol jménem jedné z řeckých múz. V kapitole věnované Erato (múza milostné poezie) se setkává Hermann a Dorothea u pramene s blahodárnou minerálkou.

Napjatě upjal zrak – to nebyl přelud, než ona sama; hle veliký džbán a menší za ucho nesouc v každé po jednom ruce tak kráčela ke studni hbitě. Vesel jde naproti ní, neb její pohled mu ihned dodal srdce i sil; i promluvil k užaslé dívce:

 „Zase tě zřím, ó dívčino zdatná, jak pracuješ znova, abys pomohla jiným a ráda jim posily skytla?

Rci, proč sama tak jdeš sem k prameni, jenž je tak vzdálen, kdežto se spokojí druzí jen vodou, jež ve vsi prýští?

Ovšem má tento zde zdroj chuť libou a obzvláštní sílu. Jistě ji neseš té choré, jiíž věrně jsi pomoci skytla?“

Ihned pozdraví mládence ta dobrá dívčina vlídně:

 „Dost již velikou,“ dí, „mám odměnu za cestu k studni, vidouc tu dobrého muže, jenž tolik nám udělil darů; neboť na dárce hled nás stejně jak na dary těší. Pojďte a pohleďte sám, kdož požívá dobroty Vaší, tichý i přijměte dík všech těch, kdož posilněn Vámi. Byste však uslyšel hned, proč v tato až přicházím místa načerpat vody, kde prýští zdroj vždy čistý a stálý, poslyšte: někteří lidé teď v osadě z nepozornosti veškeru zkalili vodu, když v prameni, z něhož lid veský hojnou vodu byl bral, své brodili koně i voly. Rovněž zanesli špínou i praním i čištěním hojným každý vesnický žlab a veškery zkáleli studně; každý myslí jen na to, by sebe a nejbližší nutnost spojil rychle a hned a nemyslí na to, co přijde.“     

Takovou mluvila řeč a po schodech širokých dolů se svým průvodcem stoupla, a oba si na zídku sedli u samé studánky dole. I shýbla se, nabrat chtíc vody. Hermann pak druhý uchopil džbán a shýbl se také. Aj! v to obraz svůj zří, jak odražen v modru se nebes kmitá; i shýbnou se níž a v hladině kynou si vlídně.

 „Podej mi pít!“ tak veselý jun se k dívčině ozval. Ona mu podala džbán. Pak oba tam důvěrně dleli o své opřeni džbány…

   A o něco dále, v téže kapitole se dozvíme o vynikající chuti elsterské kyselky:

…Oba tu vstoupili k nim a soudce zas se strany druhé zároveň všel, po dítku, hle, měl na každé ruce, kteréž, mateři v žal, se nedávno ztratily právě; avšak nyní je našel v tom rozruchu stařeček onen. S chutí běžely v skok, by milenou zlíbaly matku, by se i těšily z bratra, – bylť dosud jim neznámým druhem! Přiběhly k Dorotě a vlídný daly jí pozdrav, ovoce chtíce a chléb, však přede vším žádaly píti. Podala vodu jim kol. I daly se do pití děti, 71 pila s dcerami máť, pil s ostatními i soudce. Všickni tu okřáli v ráz a výbornou chválili vodu, nakyslou, posilující a zdravou ku pití lidem:

Potom s pohledem vážným jim dívčina hovoří takto:

 „Přátelé, poslední džbán vám nyní podávám k ústům, v posled vám svlažuji rty v den dnešní pochutnou vodou; až však v oparný den vás budoucně osvlaží nápoj, v stínu až klid a čisťonký zdroj vám posily skytne, pomněte potom i mne a mojich ochotných služeb, které z lásky spíš k vám než pro příbuznost se děly.“      

 Dne 9. července 1911 bylo v Bad Eslteru slavnostně otevřeno přírodní divadlo. V rámci této slavnosti byl i vysvěcena Goethova studna, kterou pojmenovali pramenem Hermanna a Dorothey. K této příležitosti byla vydána i výše zveřejněná pohlednice. Říká se, že kníže básníků se při svém pobytu v Adorfu nechal inspirovat právě krajinou Bad Elsteru.