Dne 17. 5. 2025, osmdesát let od skončení druhé světové války jsem se zúčastnil pietního aktu na hazlovském hřbitově. Šlo o připomínku tragédie, kdy na vlak vezoucí civilisty – studenty a pedagogy Technické univerzity v Budapešti zaútočila eskadra spojeneckých letounů. Výsledkem bylo mnoho mrtvých a ještě více zraněných. Mrtví našli svůj klid v Aši a v Hazlově.

Pietní akt začal zádušní mší ve hřbitovní kapli a pak následovalo slavnostní odhalení památníku. Kromě pozůstalých a jednoho přeživšího pana Adama Szilyho se aktu zúčastnil maďarský velvyslanec v ČR, autor pomníku, starostka Hazlova a zástupci budapešťské univerzity. Setkali se zde i pan Adam Szyli se svým zachráncem panem Josefem Jobstem, kterému bylo v té době 15 let.

Jedna z účastnic pietního aktu mi věnovala maďarsky psanou brožurku, jejíž autorkou je historička Mária Palasik. Jak jsem pochopil, brožura „A MÜEGYETEMISTÁK  ODÜSSZEIÁJA 1944-1945“ je výňatkem z obsáhlejší stejnojmenné knihy, který popisuje hazlovskou tragédii. Požádal jsem zmíněnou historičku, zda bych mohl tento úryvek přeložit do češtiny a publikovat.

Souhlasila. V odpovědi stálo:

Milý Aleši,

děkuji za váš dopis. Jsem ráda, že se na tento tragický příběh nezapomíná. Ráda bych poznamenala, že tuto knihu jsem napsala na žádost tehdejšího rektora budapešťské technické univerzity, který mě tehdy na univerzitě učil. Cílem bylo najít staré lidi – pamětníkyy, kteří se zúčastnili „odysey“, kteří byli stále naživu, a zachránit jejich příběh pro další generace.

S překladem do češtiny a zveřejněním samozřejmě souhlasím.

Přeji vám dobrou práci a mnoho úspěchů!

Mária

Byl jsem moc rád, že paní historička souhlasila a pustil jsem se do práce, jejímž výsledkem je tento překlad vzpomínek účastníků hazlovské tragédie.

Palasik Mária

A MÜEGYETEMISTÁK  ODÜSSZEIÁJA

1944-1945

Útok hloubkařů na vlak jedoucí na jih

Psal se 2. duben 1945. Vlak odjel kolem 17:30 a vydal se na cestu. Následné události se navždy vryly do paměti těch, kteří je přežili. Stále si užívali pozdního odpoledního slunce, několik vagónů mělo dveře dokořán a ti, kteří se jimi protáhli, si užívali jara s nohama venku. Většina z nich stále chroupala suchý chléb – se solí a kmínem, pokud nic jiného – který dostali před odjezdem. Mezi nimi byl i syn profesora Álgyaye, studenta medicíny, který cestoval se svými rodiči z Halle na jih.

(Róbert Holdampf)

Eskadra letadel se náhle objevila poblíž sudetoněmecké obce Haslau – dnešního Hazlova v České republice. Stíhačky Thunderbolt. Frigyesek Raum napočítal devět strojů:

„Ani nás nenapadlo, že by nás mohli napadnout, nebyl moc čas na přemýšlení, vlak zastavil, kluci vyskočili a rozběhli se k lesu asi 100 metrů daleko. Letadla kroužila a útočila podruhé a potřetí, tentokrát na prchající lidi. Pamatuji si, že útočili pětkrát, než odletěli západním směrem. Všichni se před útokem schovávali, kde se dalo. Většina se schovala v lese. Louka mezi vlakem a lesem byla plná zraněných. Někteří se schovávali pod vozy, v příkopech, jámách, za kameny. Nemohl jsem se dostat před lidi sedící přede mnou, překulil jsem se ve vagonu dozadu, a to mě zachránilo. Schoval jsem se v úzké uličce mezi zavazadly, a přikryl se jedním nebo dvěma dva kufry, ty vyplnily prostor a zavazadla naložená knihami zachytila ​​kulky.“

(Frigyesek Raum, 1980)

Další přeživší, paní Amón Antalné vzpomínala na podzim roku 2025 na dramatické události, které zažila:

„Po několika kilometrech, když náš vlak vyjel z lesa, začal s hroznou ránou útok hloubkařů. Vlak se náhle zastavil, zavazadla nám spadla na hlavy a my jsme slyšeli ostrý, hvízdavý zvuk, protože strojvedoucí vypustil páru z lokomotivy, aby kotel neexplodoval. V tu chvíli jsem uslyšela hlas svého manžela: ‚Marika je mrtvá!‘ Seděli jsme v prvním vagónu v prvním kupé za lokomotivou. Byly to staré železniční vagóny, nebyla tam žádná chodba a z každého kupé se dalo vystoupit na obě strany. V kupé nás sedělo šest a bomba explodovala na střeše vlaku, přičemž na místě zabila tři lidi a jednu osobu velmi vážně zranila. Mezi těmi třemi lidmi byla i sestra mého manžela, Mária Ámos. Na místě byli zabiti i další dva studenti, Tibor Boros a Jenő Boromisza. Vážně zraněnou osobou byla Boromiszova manželka. Manžel otevřel dveře vlaku a my jsme vystoupili. Vlak zastavil v prudkém kopci, nějak jsme vylezli nahoru a tam stál dům.  Schovali jsme se do jeho sklepa. Když jsme sešli do sklepa z okna se vysypaly skleněné tabulky, protože v ti chvíli nad námi přeletělo další letadlo… Útok trval asi 20 minut. Stříleli z kulometů na lidi, ženy a děti, kteří se hrnuli z vlaku. Jinak nebylo pochyb o tom, že Amon Marika je mrtvá. Celou spodní část jejího obličeje utrhla střepina bomby. Z rány, kde bývala její sladká, usměvavá ústa, visely krvavé kusy masa… Omotala jsem jí kolem hlavy ručník, aby ta hrozná rána nebyla vidět. Na konci náletu jsme mého manžela doprovodili do nedalekého háje a položili ho na trávu. Byl zraněn na levé ruce. Na dlani měl hlubokou hvězdicovitou ránu a chyběl mu konec prostředníčku.“

(Paní Amon Antalová, 2005)

Ervin Stricker utrpěl zvláštní zranění: kulka mu prošla hlavou a způsobila rány nad oběma ušima – kudy kulka vstoupila a vystoupila. Rány byly viditelné, ale naštěstí to nepoškodilo žádné důležité části mozku.

Stricker vzpomíná, co se stalo:

„Seděl jsem na střeše lokomotivy a užíval si krásný západ slunce s dalšími dvěma spolucestujícími. Najednou jsem se za zvukem otočil a uviděl první letadlo a bombu, která nás zasáhla. Podle pozdějšího vyprávění mých spolucestujících jsem se nad ně naklonil. Rychle slezli po žebříku na střechu a něco říkali, ale já tomu nerozuměl. Pravděpodobně viděli zranění na mé hlavě (kterého jsem si ještě nevšiml) a řekli mi, abych zůstal vzhůru, že si pro mě po útoku přijdou. Na zápěstí mi dopadly dvě velké kapky krve, myslel jsem si, že mě bomba, kterou jsem viděl dříve dopadnout do štěrkového lože na kolejích, zasáhla do hlavy. Teď jsem si mohl krev ze svetru setřít. Slézal jsem po žebříku a sestupoval z nárazníků jen velmi těžko, cítil jsem se pomalý a omámený.  Dokonce jsem viděl své kamarády, jak unikají dveřmi a okny vlaku. Nálet zasáhl vlak v místě malé prohlubně se strmými svahy. Všichni se snažili vylézt na svah a najít si úkryt co nejdál to bylo možné. Při výstupu nahoru a následném „běhu“ jsem už cítil, že se stalo něco hodně zlého velkého, protože ostatní mě nechali daleko za sebou a bylo mi hrozně špatně. Byl jsem slabý, bylo mi špatně od žaludku, nemohl jsem požádat ostatní o pomoc, vydával se ze mě jen slabý, neartikulovaný hlas.

Nálet pokračoval a ostatní se snažili utéct do křoví v poli. Cítil jsem, že se tam rychle nedostanu, a tak jsem si pomyslel, že bude lepší – i když tam nebude žádný kryt – lehnout si na zem. Po útoku jsem se s pomocí potácel do drážního domu, kde mě položili na bednu a já ztratil vědomí. Po několika dnech v nemocnici jsem se probudil/a s velkým hladem. Nemohl jsem mluvit a asi po týdnu jsem si uvědomil, že mám poranění hlavy. O měsíc později jsem začal uzdravovat a mezitím kolem nás prošla fronta a pak skončila válka. V srpnu v Budapešti rentgen ukázal, že mi hlavu zasáhly šrapnely, a dodnes mám v mozku nějaké kousky železa. Na Nový rok jsem už chodil, mluvil a psal snesitelně, i když s obtížemi. O dva roky později jsem se znovu zapsal na univerzitu a promoval v roce 1950.“

(Ervin Stricker, 2006)

Nešťastné bylo i zranění Olivéra Endrődyho, vedoucího inženýra: utrpěl vážné střelné poranění krku. Požádal o cigaretu, a když si jednu zapálil, kouř mu vyšel z krku, ale přežil.

Mihály Kajtor a jeho pět měsíců těhotná manželka uprchli pod nápravu vlaku a tiskli hlavy k pevnému kolu. Zachránili se.

Sándor Bíró vystoupil z vagonu a okamžitě se přikrčil na zadní nápravu vozu. Měl štěstí, dva jeho společníci byli smrtelně zraněni.

(Sándor Bíró: A „matrai“ lovagrend. Egy recski fogoly emlékezései.  2. rozšířené vydání. Püski, Budapešť, 1998, 80)

Jenő Heim cestoval v prvním kupé prvního vozu za lokomotivou, mimo jiné s Jószefem Szilym a kapitánem Pfaulem. Na události vzpomínal takto:

„Ještě ve vagónu mi granát roztříštil pravý loket. Ostatní z vagónu vyskočili a hledali úkryt. Učitele Szilyho, který prchal na otevřeném poli, pak zasáhla bomba. Kapitánu Pfaulovi se podařilo uprchnout do nedalekého železničního domku, kam se později dostal i mně.“

(Jeno Heim, 2006)

Takto Pál Tusnády prožil útok nízko letícího letadla:

„S Bandim a Jóskou Gerhardtem jsme skočili doleva od směru jízdy a snažili se během přes otevřené pole dosáhnout malé skupiny stromů dále. Přikryl jsem si hlavu kufříkem a pod opakovanými hloubkými útoky se skrčil. (Jako by mi  taška a dokumenty mohly ochránit!?) Několikrát jsme skočili, abychom se dostali na okraj lesíka, kde jsme se s Jóskou Gerhardtem schovali v malém příkopu… vzhlédli jsme a zaslechli nářek a našli jsme prof. Józsefa Nemesdyho ležet s poraněným kolenem. Všichni tři jsme Nemesdyho odtáhli do lesíka a později ho položili do otevřeného nákladního auta, které přijelo. Profesorovi Józsefovi Szilymu jsme našli v botách jen jednu nohu, byl zasažen 25kg malou bombou. Ákos Bozó-Kis také naříkal s poraněnou nohou.“

Tusnády informoval o zraněních Jenőa Boromiszy a jeho manželky Pirosky: „Jenő zemřel při útoku, Piroska ležela pod vozem s těžkým poraněním obličeje a hrudníku. Už jsme si mysleli, že je Piroska mrtvá, ale jeden z nás řekl: hoďme ji na vůz, třeba se ještě probere. Tak Piroska skončila v nemocnici… Zotavila se díky velké vitalitě a vůli…“

(Pál Tusnady, 2005)

„Necítil jsem žádný strach. Moji společníci to také přiznali. Byl jsem prostě zaneprázdněn záchranou svého života. Musel jsem se během několika sekund rozhodnout, kdy a kam utéct, kde se schovat. Neměl jsem ani vteřinu na to, abych se strachem trápil. Tak zkrátka funguje mechanismus lidské bytosti. Ale když nouzová situace skončila, když jsem se mohl cítit dostatečně bezpečně, zachvátila mě panika, která mě trápila celé týdny. Zvuk sirény, bzučení letadla, jakýkoli podezřelý zvuk, jakýkoli řev, vyvolávaly strašlivý strach.“

(András Ányos, n. n.)

„Sledoval jsem tento hrozný pohled téměř jako vnější pozorovatel, mohl bych říct se zájmem, dokud mi nedošlo: co se mohlo stát mému příteli Jóská? A když jsme se po chvíli, poté co nebezpečí pominulo a téměř všichni někoho hledali, potkali, málem jsem mu s pláčem padl kolem krku. Společně jsme se přidali ke shromažďování zraněných. Záblesk světla: v plochém soumračném světle stromy vrhaly dlouhé žluté stíny, pod nimi řada provizorních nosítek, na kterých spousta bolesti. Znovu se blíží řev letadel a my v panice běžíme hledat úkryt: s Jóskou se schováváme v propustku. Odtud vidíme, že německý průzkumný stíhač Storch chvíli pozoruje pole a pak letí dál. Můžeme tedy pokračovat v smutné práci; dívka pláče, prostřelený pas, přitisknutá k prknům. Pod ni skládám kostkovaný šátek.“

(Dr. Tibor Mikoláš, 1985)

¨

Během celé evakuace přišla při útoku letadla o život většina studentů a pedagogů univerzity. Dvacet tři cestujících ve vlaku napadeném poblíž Hazlova zemřelo na místě a třináct ze 63 zraněných zemřelo v nemocnici v Aši. Mezi oběťmi byl i již zmíněný profesor József Szily, který na místě zemřel. Profesoři Géza Lux a József Nemesdy zemřeli na následky zranění v nemocnici.

Mezi oběťmi byli také: tři asistenti učitele z katedry inženýrství, dva studenti posledního ročníku architektury, sedm lékařů posledního ročníku, tři členové rodiny a osmnáct studentů inženýrství. Na hřbitově v Hazlově je pohřbeno dvacet tři, na hřbitově v Aši třináct. (Hroby těch druhých bohužel již nelze nalézt, protože byly pohřbeny nad nimi. 23 obětí z Haslau bylo uloženo do dvou hromadných hrobů po deseti lidech a tří samostatných hrobů.) V druhém z nich byl pohřben Amon Marika ml. Pált Álgyay a dr. Profesor József Szily. O jejich hroby se starají místní obyvatelé, včetně bývalé manželky Ernő Dékána, Matyiky, Azbety Štukové, které bylo v době útoku deset let, a Arnolda Hartmanna s manželkou z německého Hofu, kteří nyní žijí v Hazlově a každé dva týdny chodí na hřbitov pečovat o hroby svých příbuzných.